Chodovskobožičanský emo-corový úkaz, který vyrostl na torzu GOODFOUL, zvedá zástavu s druhým albovým počinem nazvaným „Omnia“ a již teď vám mohu prozradit, že minulá fošna „Zlosten“ je překonána. Nekonvenční náladová kytarovka s typicky naléhavým emotivním zabarvením, která v několika místech přetéká do nekompromisního metalového riffování (s lehce industriálním zásypem), je obléknutá do rodného jazyka, což do popředí výrazně vytlačuje texty, které se zabývají lidskými pocity a velmi často jsou úhledně srolovány v metaforických kobercích. Jedna z nejsilnějších skladeb „Maia“ má kořeny v mytologii, která je promítána do dnešního světa, další výraznou písní je titulní „Omnia“, stavící nejen na éterických houpavých linkách a hutnějších sekanicích - její těžiště je v něžné smyčcové lince, do které se ozývá prostý šepot:

„Možná máme strach, dívat se zblízka. Vidět, že jsme vlastně sami, že prázdnota není sen. Možná máme strach, že nevíme, kdo jsme. Že nevíme na čem záleží…“

Když to jen tak napíši na tuto stránku, na každého to může působit jinak. Pokud to zašeptá Venca z NASTY? za zvuku violoncella … po hřbetu vám proběhne mráz. Emo-crossoverová „Omnia“ otevírá bránu v hrazení, které vybudovala minulá deska, a skupinu, dá se říci, zčásti osvobozuje od majoritního, elektronikou protkaného riffování, které bylo výrazným průvodním jevem minulého materiálu. Novinka je mnohem lidštější, osobnější a citlivější.

Krom Vency se nově vokálů ujímá i ženský element - Petra, na jejíž technicky bezchybný, avšak zprvu poněkud toporný pěvecký vokál jsem si musel dlouho zvykat. Její zpěv se dá parafrázovat bájnou větou Otce vlasti. „Zprvu trpký zdá se, ale roste po své osobité kráse. A přitiskneš-li k němu ucho, tak neodtrhneš více.“ Postupem času mi dochází, že tento tah je pro kapelu posunem vpřed, neboť Vencovy melodické vokály by některým místům opravdu neslušely. Jeho zpěvy mají neodmyslitelné místo v emotivních deklamacích a vypjatém řvaní, kde svým extrémně rozervaným projevem dokáží naprosto famózně roztavit celou skladbu. Výtečným tahem je rozpačitě nervózní, pozvolna gradující „Krása“, za níž následuje geometricky riffující a samply podmáznutý nátěr „Sinus“. Obě skladby těží ze stejného textu a „Sinus“ jen umocňuje svojí předchůdkyni.

Zvuk z plzeňského studia ExAvik patří k českému průměru. Ničím neoslní, ničím celek výrazně nepotápí, zkrátka řemeslně dobře odvedená práce, která však vedle nahrávek mimo tuzemskou scénu přeci jen vypadá jako chudší příbuzný. I tak je však novinka potěšujícím krokem kupředu a rozhodně stojí za pozornost.